Konec října 2016 pro mě nebyl zrovna veselým obdobím. Přestože jsem začala připravovat nový projekt a byla jsem plná nadšení ze zajímavých nápadů a z podpory mého okolí, opustila mě moje nejlepší kamarádka, dcera, moje spřízněná duše, parťák, moje láska – Aerin. Bylo dost těžké se s tím srovnat, přestože jsem již nějakou dobu věděla, že se konec blíží. Doufala jsem, věřila v další měsíce, kdy ještě budeme spolu. Přišlo to však náhle a já byla v šoku. Nebyla jsem schopna přestat plakat, až jsem se najednou zvedla a šla jsem – adoptovat dvě fenečky – Isabellu a Angelinku. Ale o tom není tenhle příběh. Je to spíše jeho vyvrcholení a zcela nový začátek.
Dnes, na přelomu roku 2016 a 2017, chci vyprávět o Aerin. Černé fence bandoga, která stejně tak jako pro svůj odchod, tak i pro svůj příchod do mého života zvolila dobu naprosto nečekanou. Její přítomnost v mém světě považuji za natolik významnou, že jen stěží potlačuji vzpomínky a smutek. Snad mi tyto řádky pomohou smířit se s jejím odchodem a říci na viděnou.
…
Byla jsem nějaký čas bez psa. Snažila jsem se to vydržet, i když to pro mě byl vlastně nezvyklý stav. Tak nějak jsem se přesvědčovala, že na štěňátko nemám dostatek času. Seděla jsem na zimáku a koukala na malého, jak se snaží hrát hokej. Byly mu zrovna 4 roky a s hokejem začínal. A najednou mi kamarád Martin z Karlových Varů poslal fotku svého nového štěněte cane corso. Bylo žíhané, překrásně zbarvené, prostě nádherné. Miluju ty jejich baculaté hlavičky. Když jsem po tréninku přišla domů, nedalo mi to a začala jsem googlit. Martin mi řekl, kde štěňátko pořídil a tak jsem se samozřejmě jen chtěla podívat (!), jestli zcela náhodou není k dispozici i černá fenka. A nebyla. Googlení pokračovalo. Hledala jsem černou fenečku cane corso, ale marně. Tou myšlenkou jsem se však natolik nadchla, že jsem se od počítače nemohla odtrhnout. Zbožňuji velké černé psy s širokou hlavou – svalnaté srdcaře a nejpodobnější cane corsu je bandog.
A tak to všechno začalo. Ten den na podzim roku 2006 začala nádherná etapa mého života.
Zcela neplánovaně, impulzivně jsem se rozhodla, že si pořídím štěně bandoga a po bedlivém pátrání na internetu jsem našla černé fenečky v Ostrově u Karlových Varů. Ihned jsem vytáč
ela telefonní číslo a chovatelku jsem přesvědčila, že si pro jedno štěně přijedu ještě ten víkend, kdy jim bylo pět týdnů.
Cesta z Českých Budějovic do Karlových Varů ubíhala velmi pomalu. Opravdu jsem se těšila. Nemohla jsem se dočkat nové kamarádky. Když nás paní vpustila do kotce ke štěňatům, všechna se na mě vrhla. Chvíli jsem si s nimi hrála a sledovala je. Jedno ze štěňat se ode mě nehnulo. Byla to fenka. Celou mě opusinkovala a vůbec se ode mě nechtěla odtrhnout. Neměla jsem vlastně šanci vybrat si štěně, které odpovídá nějakým standardům. Neměla jsem už důvod kontrolovat zuby a nic, co se týče exteriérových požadavků. Ona si vybrala mě. Bylo rozhodnuto. Vzala bych si ji, i kdyby měla jednu nohu a žádné zuby. Byla to láska od prvního okamžiku, co jsme se poznaly. Byla výjimečná a to jí zůstalo na celý život.
Jméno si odnesla již od majitelů a mně se líbilo. Nebyl důvod ho měnit. Jmenovala se Aerin, přesně Aerin Harddog City CZ.
Aerinka byla to nejrozkošnější klubíčko života, které jsem kdy viděla. Byla jsem ta nejpyšnější panička. Samozřejmě jsem již měla rozsáhlé zkušenosti s výchovou a výcvikem psů a také přehled o psích plemenech. Věděla jsem, že bandog patří k těm nejnáročnějším a brala jsem to zodpovědně.
Jedním z problémů, který jsme v počátku měly, vyplýval z toho, že se Aerin narodila venku v kotci. Byla zvyklá být na zahradě. Prvním velkým úkolem pro mě bylo naučit ji spát v posteli. Vůbec se jí nechtělo. Vždy, když jsem ji dala na postel, po chvilce skočila na zem. Trvalo to nějaký ten týden. Nakonec se poddala a naučila se spát vzorně v posteli se mnou – pod peřinou v mém náručí. Šíleně mi to teď chybí.
Aerin rostla a sílila. Trávily jsme spolu 24 hodin denně. Stala se vlastně mým dalším dítětem. Byla jako moje dcera. Zvládly jsme spolu i pubertu, což bylo dost náročné. Myslím, že ani jedny boty nepřežily bez kousance. Zničila snad úplně vše.
Pamatuji si, jak na mě jednou chvilku čekala v autě a rozebrala úplně celý tunel mezi řidičem a spolujezdcem. Přibrala do toho i volant. Dnes se tomu směji. Tenkrát mě málem trefilo.
Aerin byla nejen inteligentní, byla i krásná 🙂
Stále více jsem cestovala a to s sebou přineslo další úskalí. Naše první odloučení přišlo v roce 2008. Poprvé jsem letěla do Jižní Afriky. Bez ní mi bylo smutno. Zásadní nevýhodou velkých psů je problematické cestování. Je dost těžké vzít psa s sebou a já bych neměla to srdce dát Aerinku do zavazadlového prostoru. Nikdy jsem to také neudělala. Další zádrhel byl v zajištění hlídání. Obvolávala jsem i psí hotely, ale nikde mi bandoga nechtěli vzít. Nakonec se mi nabídl kamarád, že ji pohlídá. Jak se však ukázalo, ani to nebylo nejlepší řešení. Pak už na mě vždy čekala u mamky, kde jí babičky milovaly a byla v nejlepších rukách – rozmazlována tak, jak si zasloužila.
I když jsem žila ve Švédsku, myšlenka, že bych ji dala dolů do letadla, byla pro mě nepřípustná. Vždy jsem raději jezdila autem a s Aerin mě to taky dost bavilo. Nezlobila se na mě, když jsem zabloudila, moc nemluvila, jen tam byla se mnou. Vždy jsme si cestování užily. Na trajektu jsme si odpočinuly. Zůstávala jsem s ní v autě a spaly jsme (i když se to nesmělo). Po cestě jsme stavěly, kde se nám zachtělo. Prošly jsme se, lehly si spolu do trávy. Na Švédsko mám nádherné vzpomínky. Je tam krásně, hlavně v létě. A takto jsme spolu jezdily tři roky. Občas s námi jel i Adam. Byli jsme zkrátka super tým.
Cesty do Švédska jsme si užily …
Aerinka byla skvělý parťák v každé situaci. Jedním z našich společných koníčků byl golf. Aerin byla úžasná golfistka. S Adamem jsme členy Golfového Klubu Hluboká nad Vltavou. Psi tam můžou a tak byla Aerin pravidelným návštěvníkem hřiště. Všichni ji tam také měli moc rádi. Maršálové jí tam vozili dobroty a ona je vždy patřičně vítala. To hřiště milovala. Milovala ty špinavé rybníčky. Nebyl jeden, do kterého by v létě neskočila. Věděla přesně, která jamka následuje. Občas to vzala zkratkou a čekala rovnou na dalším odpališti. Někdy byla tak unavená, že na doglegu na 9. jamce šla zkratkou do klubovny. Přišlo jí nejspíš zbytečné devítku docházet. Byla to prostě Paní Pes!
Vzorně na mě čekala na každém odpališti
Každé jezírko musela vyzkoušet
Na hřišti jí měli všichni rádi
Její největší vášní bylo jídlo, a proto také nebyla vychrtlá. Byla to žena s tvary po paničce.
Milovala jídlo – jakékoli, kdykoli, čím více, tím lépe. Pokud zůstalo něco na stole, ukradla to, ať už byl stůl jakkoli vysoký. Uměla si kořist přisunout nožičkou. To však nebyla její jediná dovednost. Uměla také velmi šikovně otevírat dveře, nejen od sebe, ale také k sobě. Jídlo se tedy před ní neschovalo nikde. Když něco chtěla, byla velmi vynalézavá a šikovná – prostě moje chytrá holčička. S úsměvem jsem vždy vzpomínala na momenty, kdy byla u babičky a já volala a ptala se, co dělají děti – Aerinka a Adam – a přišla řeč na to, co ten který den Aerin ukradla a snědla.
Milovala mě tak, že přežila i Spa days 🙂
Milovala jsem ji za to všechno, čím mi byla, za to jaká byla, za to, že tu byla pro mě úplně vždycky. Když mi bylo smutno, něco mě trápilo, když jsem byla náhodou nemocná, prostě pořád. A vím, že i ona milovala mě. Kolikrát jsme jen tak seděly vedle sebe a jen se na sebe koukaly.
Na mně se jí leželo nejlíp
S Adamem
Nejradši spinkala se mnou v posteli
Slova byla zbytečná.
Rozuměla mi úplně všechno.
Dožila se 10 let, už neměla dál sílu s rakovinou bojovat …
Chybíš, Aerin, místo po Tobě jsem věnovala dvěma pejskům, kteří to potřebují. V srdci tě budu mít napořád.
Aerinka se narodila 11. 9. 2006 a umřela 27. 10. 2016. Měla metastáze na plicích. Celý její život o ni pečovali a pomáhali jí paní doktorka Kubová a pan doktor Lapáček. Oba podle mě patří k naprosté špičce.
